Naropa: Pojďme tedy dál leštit diamant.

M: Chtěla bych sdílet. Je to pro mě citlivá záležitost. Jako by se ve mně teď mísily dvě síly. Jedna je tvoření a láska. A pak je tu princip Šivy. Děsí mě, že budu zničena. Jako dítě jsem pořád něco ničila. Můj bratr vytvářel krásné věci a já jsem je neustále ničila.

Je v tom kus bolesti; cítím, že všechno bude stejně zničeno, tak to udělám já. Nějak tak to je.

N: A tohle byl důvod, proč jsi ničila věci?

M: Byla jsem malá, ale myslím, že ano, nevím. Ale při odpolední meditaci jsem tyhle dvě síly v sobě cítila.

Život, který tvoří nové věci, a pak je tu něco bolestného… tvoření života… Cítím v sobě život a cítím taky moc ničit.

A ta infekce, kterou trpím. Někdy se bojím, že se do mě něco dostane a zničí mě to. Takže pak si řeknu, tak jo, teď se to stane, i já budu
zničena. Cítím strach, že budu zničena, ještě než naplno zakusím život.

N: Prostě jsi si toho hluboce vědoma, že život v tělesné formě je dočasný stav bytí.

To uvědomění nás činí dospělými. Mohlo by tě to paralyzovat (a toho se možná dotýkáš), nebo díky tomu můžeš být velmi tvořivá a živá.

Pro mě má život smysl právě proto, že je to velice dočasný stav. Vím velice dobře, že se se všemi a se vším budu muset rozloučit.

A to neznamená, že je to něco smutného. Prostě jen ten čas, kdy tu jsem a potkáváme se, zakouším všemi smysly, jak jen dokážu.

A naučil jsem se, že právě díky tomu, že to trvá jen dočasně, může být společně strávený čas ještě krásnější. Na to, co bude v dalším okamžiku, není žádná záruka.

A tato kvalita, že všechno zmizí nebo bude zničeno – jak jsi o tom mluvila ty – mě vždycky velmi inspirovala.

Žijeme jaksi, jako by smrt formy, těla a mysli, neexistovala. A když přijde, přijde a překvapí nás, protože dosud vždycky umírali ostatní.

Proto Gautama Buddha chtěl, aby každý strávil na místě, kde probíhaly kremace, tři měsíce a pozoroval hořící těla.

A tak jako jsi tady kdysi v této formě nebyla, tak tu opět jednou nebudeš.

A teprve když klesneš hluboko, hlouběji než existuje forma, dosáhneš stavu bez formy. Tak vypadá transcendence života a smrti. Jedním z druhů nepochopení smrti je, že ji lidé vnímají jako něco, co přijde v budoucnosti.

Ale když jdete hlouběji, pochopíte, že smrt se děje neustále, pořád. A stejně tak zrození.

A ten, kdo dokáže zemřít, také pochopí život, a ten, kdo se neustále rodí, objeví, co to znamená zemřít.

Takže tvůj problém je, že se vnímáš jako „já“ a jako tělo.

Vnímání odděleného „já“ pokládá tuto hru zrození a smrti za něco neužitečného – raději to zničím sám, protože to bude stejně dřív nebo později zničeno.

Co je to, ten pocit „já“, který chce sedět na trůnu stvořitele? Co je ta představa o „já“, která chce sedět na trůnu ničitele?

Je tu pořád kontrola, a to také vysvětluje, proč jsi mi kdysi řekla: „Zlobím se na Boha“. Nemůžeš se stavět nad Boha.

Život tě žádá, aby ses odevzdala. A odevzdání se znamená dobrovolně se rozpustit nebo zemřít, ještě než zemřeš. A vůbec to není děsivá zkušenost.

Můžeš tomu říkat oceánská zkušenost. Existence se stará o tebe i o všechny ostatní.

Neexistuje žádná nutnost podpírat tuto existenci nebo otáčet naší planetou. Otáčí se sama. A pak, když tohle pochopíš, není ani nutnost zlobit se na Boha, protože ty sama jsi Bůh.

Jsi jednou z bezpočtu jeho tváří. Nemůžeš nikam odejít, nemůžeš být zničena, nikdy ses nenarodila.

Ty jen žiješ v této formě a současně ji zcela přesahuješ. Forma žije v tobě. A ty to můžeš objevit.

Není nikdo, kdo by ti to mohl říct, abys tomu věřila nebo nevěřila. Jsi tady, abys leštila svůj diamant: „Kdo jsem?“

Průběžně celou dobu, zatímco se tady bavíme, zatímco mi nasloucháš, je tu kreativita, tvorba; děje se i rozpouštění, mizení; a čím hlouběji se ponoříš, tím více nacházíš bezčasé bytí bez formy.

Přicházíte sem, abyste došli k tomuto hlubokému uvědomění, abyste ho nechali sebou prostoupit, abyste s ním splynuli. Aby se stalo vaší nepopiratelnou pravdou, protože to je nepopiratelná pravda existence.

Je to úžasné: když tebou prochází tvořivá energie, dovol jí, aby tvořila, ale nelpi na tom, co tvoříš.

Nazvali jsme to vnitřní nepřipoutaností. Nezažijete ji tak, že se zbavíte všech projektů nebo všeho majetku.

Ovládá vás pocit, že jste „já“. Je to soubor myšlenek, vzpomínek, zvyků a všeho, co se do nás otisklo.

Je to úžasné, protože tvoříš a současně, během tvoření, věci propouštíš.

Nebo, jak někdy říkám, kdykoli se potkáme, prolneme se, dokonce se milujeme (i tak bys to mohla nazvat), a přesto to v témže okamžiku propouštíme.

To je nepřipoutanost. Nic nesvíráš rukama, a přesto jsi cele s tím, co právě je.

Tantrická zkušenost, neustále. A když člověk takto žije, nezlobí se na Boha, ale s Bohem se miluje. A Bůh se miluje s tebou.

To je tajemství Mahámudry, dokonalého orgasmu. Tento prapůvodní orgasmus můžeme zažívat neustále.

Můžete to cítit, můžete to slyšet – je to slaboučké broukání, podobné na zvuk AUM. To je přítomnost, to, že se zažíváte jako přítomné.

Ne že jste někdo – jen že jste. Tak k vám přichází všechno, čím vládnete: Tvoříte, a vidíte, co je toho podstatou.

Dochází k rozpadu, a vy vidíte, co je jeho podstatou. Není to špatná ani smutná zpráva, že všechno se rozpadne.

Máš k tomu něco, M.?

M: Jen cítím smutek, že se mám něčeho vzdát.

N: Čeho se vzdáváš? Co držíš v rukou?

M: Asi ničeho.

N: Když jsme se před týdnem blížili v autě k České republice, přibližně každé tři minuty na předním skle našeho auta zemřela nějaká moucha.

Jen tam byly a ani neměly čas si to uvědomit, když je to vykoplo z toho tělíčka…

Něco se objeví… a zmizí… objeví se… zmizí… forma… bez formy… smrt… zrození… zrození… smrt…

V zenu se o tom mluví jako o „otáčení kola“.

A když se s těmito jevy hluboce spojíme, něco zcela utichne a neděje se to.

Proto pokud uvidíte Oshův pamětní kámen, je na něm napsané: „Nikdy se nenarodil a nikdy nezemřel, jen navštívil tuto planetu.“

Takový je i Papádžího životopis: „Nikdy se nic nestalo.“

Když tu knihu otevřete, není prázdná, jsou tam natištěná slova, ale základem té knihy je ta prázdná stránka.

A právě to vědí jógini a mudrcové: Jsou jen prázdné plátno, na kterém se může objevit cokoli, a je to tak v pořádku.

A neřekl jsem: „Buďte lhostejní k tomu, co se na plátně objeví“, naopak vás chci vyzvat: Užijte si to!

Udělejte ze svého života umění, udělejte z něj tanec, báseň. Milujte tolik, jak jen dokážete, a važte si každé vteřiny. Ani okamžik nepromarněte – většinu času promarníme, protože se bojíme.

Lidé si tedy našli svou cestu mezi životem a smrtí. Mystikové ji nazývají „spánkem“, tedy duchovním spánkem.

Pokud se tímto okamžikem necháte beze zbytku opojit, znamená to, že se odevzdáváte všemu a každému okamžiku, že cítíte vnitřní vděčnost za to, že jste tady.

A taky si říkáte, jaký je to zázrak, že jsme tady. Nedokážeme to pochopit.

Ale jedno je jisté: není si na co stěžovat, vše je dokonalé, vše je v pořádku, slovy nevyjádřitelné.

A tak tvořte s naprostým vědomím, že vše zanikne. Jako když dítě staví na pláži hrad z písku.

Jaké to je potěšení, zničit jej, než odejdete domů…

To nám tibetští mniši ukazují svými nádhernými mandalami z písku.

Dlouhé dny je tvoří jen z nabarveného písku a je k tomu potřeba spousta pozornosti, a pak, když jsou hotové, s nimi zatřesou – to je
nepřipoutanost.

Takže nahlédněte do hloubi zlosti na toho, koho nazýváte Bohem, nebo vesmírem. Ne, nad vesmírem nikdy nezvítězíte.

Vesmír vás žádá, abyste se odevzdali. A odevzdání není pasivní a neznamená stát se obětí, to vůbec ne.

Zjistěte, co je nezničitelné. Zjistěte, co je věčné.