Z našeho prvního setkání v roce 1994 si pamatuji, jak ShantiMayi oplývala lehkostí a radostí, a navíc vyzařovala lásku, která z ní sálala. Přijímal jsem její přítomnost a lásku a byl jsem jimi unášen od prvního okamžiku. Nehledal jsem učitele a byl jsem spokojený se životem.
Můj předchozí učitel odešel před několika lety, ale stále byl živý v mém srdci. A náhle tu bylo setkání, které mi připomnělo vyšší možnosti a také některé stíny a uzly v mém srdci. Byly to hlavně projevy sobeckosti a arogance, omezující a zatemňující moji podstatu. Potřeboval jsem se naučit, co znamená upřímnost. Jaké to je být úplně poctivý a pokorný.
Nevěděl jsem, co to je bezpodmínečná láska. Navzdory prožitkům satori a vhledům jsem nebyl zcela svobodný a beze strachu.
Intuitivně jsem věděl, že když budu se ShantiMayi, mohou se tyto strachy rozplynout.
Byl jsem k ní přitahován jako magnet a jako mladý otec jsem dělal všechno pro to, abych mohl být v její přítomnosti co nejvíce. Se svou ženou Tarou a dětmi jsme cestovali do Indie, Francie, Dánska a na další místa, abychom mohli být co nejvíce s ní. Pozval jsem také do svého srdce Gayatri mantru. Tato mantra mi slouží dodnes – stejně tak jako druhým. Stala se součástí mého pulsu a krve.
Nebyla to psychologická potřeba být se ShantiMayi. Necítil jsem potřebu osobního kontaktu a soukromé konverzace s ní. Rodilo se něco mnohem hlubšího. Hlavní sádhanou bylo jednoduše přijímat její Přítomnost. Naslouchat srdcem srdci učitele. Odkud hovoří? Vstupovat do toho tajemného místa. Nechat srdce roztávat a ztrácet se v prostoru, v Jednotě. Nic nechtít, odpočívat v lásce jako takové. A láska sama vše vyjeví.
Všechny strachy a schované bolesti byly vystaveny a spáleny v tomto procesu, který se děl uprostřed každodennosti a rodinného života. Jelikož jsem většinu času nemohl prakticky přebývat ve fyzické přítomnosti ShantiMayi, celý tento proces setkávání a roztávání v srdci mé učitelky se děl niterně. I přes vzdálenost a časový odstup, neměl jsem náhle žádných námitek.
Mohl jsem splynout s podstatou ShantiMayi z jakéhokoliv místa, poněvadž její přítomnost a láska žily v mém srdci tak živě. Čím dál tím hlouběji rostlo poznání, že podstata ShantiMayi a má vlastní jsou jedno a totéž, a každý projev oddělenosti, že je pouze vnější. Téměř jsme se nesetkávali ani nebyli v osobním kontaktu. Neměl jsem téměř žádné otázky, které bych si kladl, anebo žádosti o vedení v praktickém smyslu, ale všechno jsem přijímal. Být přijímající byla a je tak vzácná kvalita. Naším jazykem je neosobní ticho nebo jedno slovo, Láska.
Tato hluboká resonance stravovala všechny strachy a uzly a Důvěra rostla. Život ve světě pokračoval a nikdy nebyl pro tohle výmluvou. Byl praktickým pracovním polem.
Byl jsem tím obohacován. Bylo to testování realitou. Rodina a život ve společnosti mě vždy velmi podporovaly v osvícení a samozřejmě se pro mě stávaly i dobrou výzvou. Praktický život ukazuje fyzickou manifestaci skutečného stavu věcí.
Velmi mi posloužily také duchovní praxe, jako Dhyana, recitace Gayatri a Guru jóga. Vlastně stejně tak jako každý aspekt mého života! Tohle byl pro mě velký objev; sloužila a podporovala mě nejen oddanost k Sacha linii, ale všechny aspekty mého života mě podporovaly v realizaci. Ať to bylo cokoliv, příjemné nebo bolestivé, veškerý život byl mým Guru. Ve skutečnosti všechen život je také Sacha. Tento vhled mi přináší velkou svobodu a přesah, a nakonec vedl k tomu, že jsem se vzdal veškeré struktury a disciplíny. Jednoduše jsem je cítil jako ukončené, protože mi přestaly nadále sloužit. Ustalo veškeré snažení a toužení po něčem a bylo jen hluboké odpočívání v tom, co je, s tím, že vše je dobré.
Odešla potřeba být uznáván a stát se něčím. Odešla potřeba cokoliv změnit. Život začal být spontánní a jednoduchý, a přesto mnohem hlubší než kdykoliv předtím.
V lednu 2002 jsem znovu navštívil Sacha Dham. Probíhala zrovna intenzivní vipassana.
Zapojil jsem se přirozeně do sezení, ale struktura vipassany pro mě přestala být podporující pro vědomí, které má kvalitu svědka. To, kým jsem, už nebylo možné strukturovat. Ticho nebylo možné kontrolovat ani vytvářet a nemohlo být ničím vyrušeno. V noci pak spontánně pokračovalo spojování se s bytím. Během jedné z těch nocí, když jsem seděl a pozoroval svůj dech, nemohl jsem rozlišit rozdíl mezi nádechem a výdechem, až se dech nakonec rozplynul.
Jen přítomnost, žádné myšlenky, prázdná mysl.
Tato přítomnost byla tažena hlouběji do naprostého zmizení. Pak se objevil strach. Objevil se strach ze smrti a ten strach jsem důvěrně znal. Tento iracionální strach často vyvstával, když jsem došel až na práh Boha. Nepovstával z mé mysli. Nebyly zde žádné myšlenky. Byla to pohlcující energie. Tento strach bránil velkému odevzdání se do Prázdnoty. Tento strach měl velkou moc a táhl mě zpět již mockrát předtím. Povstala ve mně síla a odhodlání nepodřizovat se už více jeho moci.
Celou svou silou jsem volal o pomoc, abych překročil tento strach. Objevil se Sacha Baba v mé Sankalpě. Protáhl mě strachem a spolu s tím se rozplynul poslední pocit „já“.
Zde v zemi Nikoho, z pre-existence, začalo povstávat světlo. Tímto světlem je sama láska ve své nejčistší formě. Toto světlo zesilovalo a rozlévalo ve mně vděčnost. Sacha Baba mě uvítal tím, že na moji hlavu vložil korunu ve tvaru vejce. Věděl jsem skrze toto gesto, že mě bude navždy ochraňovat a vést Božství. Vděčností mi začaly téct slzy, protože se naplnila životní touha mého srdce. Neuvěřitelné se stalo skutečností.
Toto uvědomění, tato iniciace do stavu nesobecké povahy bytí, nebylo posléze vyjádřitelné slovy. Nenesl jsem jeho. Ono neslo mě.
Kdo by to býval mohl udělat?
Nemluvil jsem o tom s lidmi.
Žilo to ve mně. Život ve své vnější podobě pokračoval více méně stejně jako předtím. Trvalo roky, než se tato změna ve vědomí usadila, vtělila a integrovala. Na tělo to mělo velký vliv, a také na spánek. Odhalení prázdnoty krystalizovalo ve všech mých buňkách. Poté, co se toto událo – i když to stále ještě v jemnější podobě pokračuje – objevil se zážitek „vycházejícího slunce“. Postupně začalo slunce vycházet a svítit z hloubky receptivity do aktivní síly. Tou byla kreativita a láska, která se chtěla začít projevovat.
Člověk může dostat velká učení, ale co se skutečně nabízí, je právě tohle. To nikomu nepatří, a proto to patří komukoli.
Zhruba po pěti letech jsem sám sebe slyšel, jak začínám mluvit o své iniciaci. Také jsem si začal všímat „spontánních účinků“ u lidí, které jsem potkal. Začal jsem ve slovech sdílet se ShantiMayi a s dalšími lidmi. ShantiMayi mi nejprve řekla, abych to držel v tichosti, a po nějaké době mě podpořila, abych začal nabízet satsang. Zpočátku jsem v sobě necítil žádný tah tímto směrem, ale zůstal jsem této možnosti otevřený. V roce 2008, když jsem navštívil Sacha Dham, požádala mě ShantiMayi znovu, zda bych chtěl nabídnout satsang, a já jsem slyšel sám sebe odpovědět: „Ano, budu sloužit.“
Od té doby přichází a rozkvétá mnoho lidí. Stejně tak jako nemá konce expanze, přicházejí lidé a moc si přejí přijmout milost Sachy.
Láska toho tolik umožňuje. Život je tak vzácný. Sacha je tak nekonečná a ShantiMayi se tak štědře nabízí každému. Teď víme, že naše srdce nejsou stejná, ale jsou jedno. A kdykoli se potkáme ve fyzickém světě, anebo dokonce někde jinde, naše Jednota se rozšiřuje. Naše srdce překypují láskou, jsou připravena žít a vzlétnout do tajemného neznáma.
