Naropa: Mnoho z vás se se mnou dnes setkává poprvé. Dnes večer je také příležitost klást otázky, které se objeví. Také si vzpomínám, že v programu se píše něco o skutečném štěstí. Můžeme o tom mluvit – o tom, co to znamená –, ale můžete i přispět čímkoli dalším, co je pro vás důležité.

Já to vnímám tak, že jsme tady všichni proto, abychom zažili pravou podstatu naší duše. Proto jsme tady. Nejen abychom se s ní setkali, ale abychom ji zažívali tak hluboce, tak bezvýhradně, že s ní splyneme v jedno.

Možná zjistíte, co to znamená, co znamená zažívat svou duši, svou esenci, sama sebe nebo dokonce absenci sebe. Možná když budete zažívat své já, nikdo už tam nezbude, ale to musíte zjistit sami.

Využijte prosím té příležitosti, abyste promluvili o tom, co je pro vás důležité.

P: Jak se zbavit tyranie mysli? Mysl neustále pracuje. Jak se z ní dostat?

N: Předně je velmi důležité s myslí nikdy nebojovat. To proces myšlení výrazně zesiluje. Také stojí za to zjistit, kdo to je, kdo mysl pozoruje, protože svou mysl dokážeme vnímat. Je tam dejme tomu něco, co není mysl, co je na ní nezávislé. Pokud budete ignorovat mysl, která uvažuje, a budete si vědomi samotného základu mysli, posunete se – zůstaňte tam. Co mysli předchází? Dalo by se říct, co je před myslí? Co dokáže mysl pozorovat? Jste si vědomi toho, že mysl jsou jen slova ve vaší hlavě, která přicházejí a odcházejí? Uvědomíte si ale také, že vnímáte, jak tento proces probíhá, vidíte, jak se to děje. Vždycky vám vlastně chci říct, prostě zůstaňte v tom pozorovateli mysli, ne v mysli, v myšlenkách samotných, ale v tom, co je před myslí, co ji pozoruje. Může vám také velmi pomoct, když začnete mnohem více pozornosti věnovat vědomí v těle. Mysl je vlastně jakýsi virtuální svět, kdežto tělo je tady a teď, je přítomné. Sám jsem u sebe dřív pozoroval, a vidím to hodně u lidí kolem sebe, že nejsou doopravdy přítomni v těle. Nejsme tak úplně tady. Necítíme se ve svém těle, a dokonce ani na naší planetě, jako doma. Cítíte se jako někdo jiný, a vědomí těla vám pomůže být víc tady a teď. Když klesnete hlouběji do vědomí těla, přinese vám to nejrůznější druhy potenciálně nepříjemných pocitů v těle. Jsme velmi citliví a zranitelní tvorové. Děláme, co můžeme, abychom se vyhýbali svým pocitům, vjemům, spoustu toho potlačujeme, máme často pocit, že se něčemu musíme bránit. Takže když se ponoříme hlouběji do vědomí těla, vyvolává to v nás spoustu nepříjemných pocitů. Může se to stát. Naučili jsme se nezůstat u těch pocitů, ale utéct před nimi. Takže moje definice spirituality (ale mám jich spoustu, nebojte se) je „být tím, co je”. Je to tak jednoduché, ale lidem se to zdá jako něco velmi těžkého. I když vám mysl běhá mozkem jako nepříčetná, zůstaňte tam, zůstaňte přítomni.

Co jsi vyzkoušela, abys svou mysl zastavila?

P: Mysl se mi zatím zastavit nepodařilo. Nejhorší je to v noci, když mám nějaký problém, který je potřeba vyřešit.

N: Dobrý společník může být dech, nebo pohyb, tanec. Dokonce i když dýcháš, zatímco tančíš, tvoje vždy přítomná přítomnost je naživu, je tam. Je to asi takhle: Teď třeba mluvíme a nasloucháme, ale to nám umožňuje ticho. Ticho existuje neustále. Čím častěji jste přítomni v přítomnosti, tím více se celý váš systém, tvořený tělem a myslí, touto schopností vybavuje. Je to jakési sebevzdělávání a rozpomínání se na sebe. Ale ta vzpomínka, ta nepřichází z mysli. Nerozpomínáte se na to, kdo jste, mentálně, ale existenciálně. Když my, lidské bytosti (od slova být), toto praktikujeme a takto se rozpomínáme, nějakým způsobem se to stává živějším a živějším. Až se to na vás rozpomene, rozpomene se to na sebe, a právě to je to pole paměti. Jste prostě člověk s nějakou historií a zvyky, ale to, kdo jste ve skutečnosti, naprosto nelze definovat. Když zastavíme svou fascinaci naším malým já, historií našeho života, naším náboženstvím, naší rodinou, naší kulturou nebo historií, a skutečně se celí vrátíme ke své hluboké esenci, která je nekonečná a věčná, naše duše začne tančit.

Naším tématem je dnes štěstí. Nemluvím tu o štěstí, jak o něm mluvíme obvykle, jako o opaku neštěstí. Když zažíváme svou skutečnou podstatu, nelze vyjádřit slovy, co tato naše skutečná podstata je. Je neuchopitelná. Ale je možné něco říci o tom, co vychází přímo z vyjádření naší hluboké, nejhlubší podstaty. A tím něčím, co je velice blízko tomu tichu, je láska. Ale to ticho není ticho, které znáte jako absenci zvuku. Je to jev, který je přítomný a živý a současně tichý. Hýbe se a je nehybný. A láska, která přichází z naší prázdnoty, z našeho bytí, nemá nic společného s vazbami. Je nepodmíněná. Nemá žádnou motivaci. Prostě tu je a nemůžete si pomoci. Z naší esence přichází vděčnost. Zcela bez důvodu, prostě proto, že existujeme. A všechny tyto kvality můžeme nazývat štěstím. Tento druh štěstí je nesmírně všezaplavující, nesmírně blahodárný. Přitom je prostý a jednoduchý. Takové bohatství, které přichází z ticha, z nejhlubší podstaty života. Když posloucháte, jak o tom mluvím, možná i prociťujete moje slova, možná si řeknete, že právě to chcete, ale žádá si to od vás i oběť. Žádá si to, abyste odevzdali své osobní strachy a osobní názory a představy, svůj uvězněný svět. To je ta oběť. Kdo budete bez všech svých představ? Kdo budete bez všech svých názorů? Běžte za mysl, nenechejte se jí spoutat. Můžete to udělat tak, že prostě vejdete do své esence nebo vstoupíte do kontaktu s někým, v kom je tato přítomnost zcela realizována a živá. I tak se může stát, že se zcela ztišíte, ale když to bude potřeba, vaše mysl bude fungovat mnohem inteligentněji a tvořivěji. Naprosto bez úsilí, tak jednoduché to je. O tom, co tady řeknu, nepřemýšlím, prostě to přichází v rezonanci s vámi všemi.

P: Jak se dostat za své malé já, jakou cestu si zvolit, jak ho obejít?

N: Ta otázka se svým způsobem podobá tomu, na co ses ptala předtím. V té otázce jsi zmínila své malé já, takže jsi musela zažít své malé já, což znamená, že tam asi někde je i nějaké jiné já. Můžeme se zeptat: „Kdo se to chce dostat za to malé já?“ Je to také malé já? Máš tedy nějaké vědomí vycházející z „já“. Můžeme se ptát na jeho pravou podstatu – na to vědomí vycházející z „já“. Jinými slovy na obtěžující vědomí sebe sama. Způsobuje, že máme pocity hrdosti, arogance, úspěchu, že máme ambice. Může cítit stud, malost a podobně. Tvrdím, že toto vědomí sebe není skutečné. Proto jej neustále chcete chránit, chcete jej legitimizovat, protože co je skutečné, nevyžaduje od nikoho žádné potvrzení. I když budete popírat něco, co je skutečné, nebude se to znepokojovat. Ať o tom řeknete cokoli, pravdu nebo nepravdu, zůstane to tím, co to je. Nemůžete se toho dotknout, nemůžete to zkorumpovat, nemůžete s tím udělat nic. Je to to, co to je. Kdykoli si uvědomujete sebe sama, cítíte se hrdí nebo ponížení nebo nějak jinak, stačí pouze přesunout pozornost, přesunout své vědomí směrem k tomu. To je vlastně velice vědecká metoda. Vědci také při zkoumání hmoty objevili, že čím hlouběji do ní pronikají, tím více narážejí na prázdnotu, nic. Totéž se stane, když vejdete do vědomí vycházejícího z vašeho „já“, do svého sebeuvědomění: zjistíte, že tam nikdo není. A vědomí „já“ se pak cítí velice nepohodlně, protože to znamená, že zemře. Rozpusťte se v něm! A vědomí vycházející z „já“ neustále bojuje o svou existenci, protože není skutečné, jak už jsem řekl. Bojuje o to – jsem tu, jsem tady. Když se v něm rozpustíte, může se objevit strach, protože to připomíná smrt, ale když to dovolíte, zažijete to, o čem jsem mluvil. Z [prostoru] prázdnoty zažijete skutečnou lásku, skutečné štěstí, skutečné ticho, skutečnou skutečnost. Pak, podle mého názoru, začnete skutečně žít. Už jen nepřežíváte. Život je pak tolik jiný, tolik jiný.

A vidím, že i ty tomu rozumíš, že to ve svém srdci znáš. A tvoje srdce to chce slyšet a chce to odhalit, vyjádřit to. Zapomněli jsme to; děti to znají. Nemají přístup ke slovům, ale znají to. Zcela bez důvodu důvěřují, zcela bez důvodu milují, a jsou šťastné, bez důvodu. Nějak jsme o to přišli.

P: Jak se můžu dostat přes ten strach, který se objevuje a je tak silný?

N: Co ti říká tvoje inteligence? Je už v tobě něco, co o tom víš?

P: Ptám se sama sebe, kdo ten strach zažívá, a snažím se co nejvíc cítit svoje tělo.

N: Je možné, že ten strach je ve tvé mysli?

P: Myslím, že to tak je.

N: K čemu ten strach slouží?

P: To se snažím zjistit. Nějak s tím asi souvisí stav mé mysli, když přestanu chápat věci. Je to stav mimo běžný stav mysli, chápání. A pak další, co se objevuje, když se na to zaměřím, je asi ten pocit, že když se tam odvážím, budu tam úplně sama.

N: Takže je tam strach být sama, strach z osamělosti. To je hluboký strach.

P: Objevuje se i teď, když tady sedím.

N: Strach ze samoty je hluboký lidský strach. Pro to, abychom se necítili sami a vyhnuli se pocitu osamělosti, děláme, co můžeme. Znamená to, že nejste zajedno se životem, jste oddělení a cítíte se ztracení. Když ten pocit ve svém systému zažíváte, je čestné mu čelit. Můžeme před ním utéct, ale jaksi pak pořád zůstává a jsme postaveni své osamělosti tváří v tvář. Může se objevit pocit, že vás nikdo nemiluje, nikdo si vás nevšímá. Má pro život na téhle planetě smysl, že jsem tady, nebo ne? Jako děti zažíváme hlubokou bolest, když se nám nedostává pozornosti nebo lásky, a pak začínáme hledat své naplnění skrze ostatní a děláme všechno pro to, abychom se tomu pocitu vyhnuli, protože je hrozný. Skutečnost je taková, že to vy jste tou láskou, kterou hledáte. Je to, jak říkám, umění, stav naplnění, kdy vystoupíte ze světa závislé lásky a kdy právě toto – vaše sebeláska – ve vás ožije, a pak s vámi všichni chtějí trávit čas. Jste velice přitažliví. Když se cítíte osamělí, lidé se za vámi obvykle příliš nehrnou. Ale mám pro vás dobrou zprávu: můžete to změnit. Pamatuju si, že jsem se s tím také hodně potýkal. Měl jsem spoustu strachů. Jsou pryč. Nikdy se nebojím. Můžete také cítit nejistotu, ale já nikdy necítím ani její opak, nikdy si nejsem věcmi jistý. Prostě jsem jen tady, to je všechno, a nepřemýšlím o sobě. Nemám o tomhle chlápkovi žádné mínění. Je v tom velká svoboda, protože nemám žádné mínění ani o vás. Projekce ustávají a vidím vás takové, jací skutečně jste, protože jsem to, co jsem. Můžu se s vámi potkat. Můžu vás milovat a miluji vás. Bez úsilí, protože taková je moje přirozenost. A nepotřebuji vás, a to je úžasné. Je v tom nesmírná důvěrnost, a v té důvěrnosti se všichni vzájemně můžeme potkávat, jedno bytí s druhým, srdce se srdcem. Pokud zůstáváme v našem virtuálním světě, nesetkáme se. Setkáváme se s jinými virtuálními světy a toto spojení většinou selže. Když se setkají dvě srdce, stanou se jedním. Svým způsobem tam není nikdo na dvou stranách. Nejsou tam dvě strany. Kde je láska, není místa pro strach, pro pochyby, pro odmítání. Přítomnost některých lidí pro mě byla velice inspirující – cítil jsem, že v jejich přítomnosti je tato láska. Svobodná, nemanipulující, láska, která ode mě nic nežádá, jen abych se spojil s jejich srdcem, s jejich přítomností, s jejich láskou. Nedá se ani říct „s jejich láskou“, je to prostě láska. Celý můj systém prostě chtěl být s těmito lidmi, ne z nějaké psychologické potřeby, ale proto, že mě to hluboce naplňovalo, ale ne tak, že bych se stával závislým; naopak to jakoukoli závislost likvidovalo. To, co bylo v jejich srdci tak silně přítomné, ve mně také ožívalo. Probudil jsem se.

Proto tomu říkáme „probuzení“. Jsme tady, abychom se probudili. To ovšem znamená, že spíme. Co to znamená? Proč o tom tak často slýcháme? Znamená to, že žijeme ve virtuálním světě, a jeho součástí je i náš strach. Vy jste skuteční, ale váš strach není. Je dobré podívat se na podstatu toho strachu. Nenechat se jím zotročovat, ale nahlédnout do jeho hloubky. Je tu strach z osamělosti a strach ze smrti. To je další v lidech hluboce zakořeněný strach. Všichni velcí jogíni se dokázali postavit tváří v tvář zkušenosti vlastní smrti. Před vámi zemřely už miliardy lidí a všichni to zvládli. Zkoumejte to – ve vašem srdci, ve vašem systému je tolik moudrosti. Můžete vystoupit i z celého cyklu života a smrti. Kdo zná tajemství smrti, cítí, že skutečně žije. Kdo se skutečně odváží zemřít a zemřel, žije. Zemřete pro svá přesvědčení; nepocházejí z vás, protože jste je získali od společnosti, od přátel.

N: Ještě se bojíš?

P: Ano.

N: Jak je to možné? Kde je ten strach? Ukaž mi ho. Ukaž mi svůj strach.

P: Tady a tady se cítím trochu ztracená.

N: Jsem rád. Vážím si tvé upřímnosti.

P: Slyším tě, naslouchám ti. Nějak to přijímám, ale nevím, co to znamená „přijmout to“. Připadám si trochu ztracená. Jedna část mě říká „ano“, ale je tu i část, která říká „nevěřím tomu“. Momentálně to neprožívám, takže nezáleží na tom, jestli tomu můžu věřit, nebo ne.

N: Je to opět mysl, která věří nebo nevěří. Vždycky říkám, že nehovořím k vašim myslím. Ve skutečnosti mluvím přímo k vaší esenci a jednoduše váš žádám – nevstupujte do toho. Jen se uvolněte, není třeba, abyste tady něco dělali. Jen tu seďte, vnímavost nese úžasné plody. I když vás vaše mysl varuje, už proto, že tu sedíte, jste v nebezpečí. Mimochodem, mám v to hlubokou důvěru – že jednoho dne to v sobě odhalíš ty i všichni ostatní, kdo tady jsou. Jednoduše tomu hluboce věřím. Je to, jako když zasadíš semínko. I když rostlinu nevidím, vím, že je tam a že vyroste, až pro to nastanou správné podmínky. Nepochybuji o tom. Když nejsou správné podmínky, rostlina čeká. Semeno staré třeba i tisíce let se pořád může stát rostlinou. Maharádží například říká, že každý, kdo vstoupí do jeho ášramu, dosáhne džíva mukti – tak říkají v Indii osvobození se – uvědomí si svou pravou podstatu. Myslel to vážně, byl o tom přesvědčen. Vy možná přesvědčeni nejste, ale on ano. Je ohromující, že lidské bytosti pochybují o své pravé podstatě, o svém buddhovství, o svém kristovském vědomí. Lidské bytosti, já ne. Já nepochybuji o tom, že to je realita. Nemám o tom ani stín pochyby, vím, že je to v nás všech. Vidím to, cítím to, čichám to.

Maharádží neřekl, kdy. To je v pořádku. Ta možnost tu je, je to otevřené. Ta možnost tu je vždycky. A můžete jí využít, nebo jí můžete vzdorovat. Sám nevím, co je lepší. Protože lidé někdy vzdorují tak silně, až nakonec neuvěřitelně rychle dospějí do bodu obratu. Moc se mi líbí, co Krišna jednou řekl: „Je mi jedno, jestli s vámi lidé souhlasí nebo ne, nebo jestli jsou proti mně nebo ne. Pokud se na mě ve svých myšlenkách zaměřují, vím, že se vystavují nebezpečí.”

Je to tak mocné – a je to současně to nejjemnější, co v životě máme k dispozici. Je to tak jemné, ale nezničitelné. Můžeme přitom zničit všechno, všechny formy. Vědomí zničit nemůžeme.

Vědomí znamená to, co je neustále přítomno, i tehdy, když jste zmatení, když tvrdě spíte, když sníte, když jste bdělí. Když říkám, abyste se na to upamatovali, není to tu z mysli, ale je to tu, nevidíte to, nemůžete se toho dotknout, protože je to blíž než kam dosáhne jakýkoli dotek.

Můžete to popsat i jinými slovy: Bůh je neustále přítomen, a i když to možná není Bůh z vaší projekce, božská kvalita existence je vždy přítomna. Neříkám to proto, že tomu věřím, je to nade všechnu pochybnost, je to tu pořád. Pro to, abych se na to rozpomněl, nemusím nic dělat. Jen to dovolte, když jste beze slov, jen buďte přítomni v tom prázdném prostoru.

P: Když jsi teď mluvil, uvědomila jsem si, že je ve mně nějaká přirozenost, která to dělá, která to z nějakého důvodu žije. Dělám věci z nějakého důvodu. Udělám tohle a tamto, a tak získám tohle.

N: To je závislost na tom, zda něco dostanu.

P: Je to jako vzdát se všech důvodů, otevřít se, a možná i to je součást toho strachu.

N: Ten důvod, účel, tě udržuje v činnosti, a bez něj se prostě jen zastavíš sama v sobě. To, že se snažíš někam dostat, ti dává pocit: „Dokázala jsem to“ a „Jsem někdo“. Když ustane, jsi něco, co nedokážeš definovat. Jsi nikdo, a dokonce ani slovo „nikdo“ není přesné. Tělo dýchá dál, a ať jsi jakákoli, teď se tomu nestaví do cesty žádná překážka. Ukazuješ to, protože nemáš strach. Jak se budeš chovat, to nevíš, protože se to prostě bude dít – bez překážek, tvořivě, bez motivace – protože kveteš. Nikdy jsem neměl touhu dělat to, co dělám teď. Prostě se to stalo, navzdory jakýmkoli mým očekáváním, ale cítím, že je to na sto procent správně – není tu žádná separace. Pokud to zítra skončí, pak to dnes byl můj poslední večer. Život mi možná přinese něco jiného, nevím. Silně věřím, že život všechno sám přinese. Dal mi toto tělo – o které jsem nežádal – oči, řeč, orgány, vlasy, to všechno jsem dostal. Prostě několik let zpíváme nějakou píseň, a ta pak skončí a my se nikdy nedozvíme, kdy to bude. Někdo by řekl, že to je smutné. Ale tak to prostě je. Nikdy si nemůžeme být jisti dalším okamžikem, ale pokud to víte každou buňkou svého těla, milujete každou vteřinu svého života, ale nejste k němu připoutáni. Nikdy se z něj nestane nudná mechanická rutina. Nikdy nic nepokládejte za samozřejmé. Pak žijete.

P: Cítím, že všechno ve mně touží žít tak, jak o tom mluvíš. Cítím v sobě tendenci, která mě nabádá: „Musíš si vyřešit tohle a támhleto z minulosti.“ Nedávno jsem se pokoušela o spoustě věcí komunikovat a cítím, že to je nedořešené. Cítím, že ta intenzita, která tam byla, ustoupila. Nejsem si jistá, jak naložit s minulostí, která je ve mně pořád živá. Cítím, že už jí nechci dávat pozornost. Mám pocit, že je něco, co je třeba udělat, abych se dokázala s minulostí rozloučit a propustit ji.

N: Nedávno jsem byl s jednou skupinou lidí v Řecku. Někteří tam prováděli rituál, při kterém svou minulost pohřbili do země, vrátili ji Zemi. A nedělali to proto, že by je k tomu někdo vyzval, byla to spontánní obětina.

P: Mám pocit, že se mi něco podařilo sdělit, ale jsem v tom příliš zainteresovaná. Jako když se snažíš něco udělat – věříš, že je to tak správně –, ale pak se na to podíváš z druhé strany. Souvisí to s nějakými zraněními, o kterých jsem si potřebovala promluvit, ale je to jako když něčím otáčíš pořád dokola. Uvědomuju si, že to má dvě strany. Na jednu stranu mám pocit, že to dělám správně, ale pak vidím tu druhou stranu. Chtěla bych to zastavit – tu nekončící komunikaci.

N: Jsi ve stejné situaci jako všichni ostatní: dokud nezměníš svůj mechanický systém, bude se to opakovat stále znovu. Je to naše vězení. Vždycky je tu otázka, jak se dostat z kruhu mechanické, zvykové povahy.

P: Pro mě to nebyla mechanická záležitost, bylo to něco, co jsem nikdy dřív neudělala, začala jsem vyjadřovat své pocity.

N: Pak to tedy není opakování stále dokola, protože jsi začala vyjadřovat samu sebe.

P: Pustila jsem se do něčeho, co jsem nikdy dřív nedělala. Souvisí to i s některými lidmi tady, takže pro mě není snadné o tom mluvit.

N: Je to současně příležitost s těmi lidmi to vyřešit. Vytvořili jsme tady teď prostředí, které všemu dává jinou perspektivu. Rozsvítíme světlo, a ty v něm pak můžeš vidět všechno, kde ses nějak zamotala, kde zápasíš.

Ještě k minulosti – existuje v naší paměti. Není to jen mentální, ale i buněčná paměť. Můžeme dokonce říct, že v sobě nosíme celou minulost lidstva. A můžeme jít ještě hlouběji – nejen celého lidstva, ale všech forem života. Můžeme dokonce opustit planetu a najít v sobě jinou historii našeho vesmíru.

To je minulost, a pak je tu také přítomnost. To, co nazývám „přítomností“, není jen to, co teď popíšu jinými slovy. Přítomnost [anglicky present] pro mě znamená pre-sent, to, co je před jakoukoli zkušeností. Přítomnost je mimo čas – čas neexistuje, to je přítomnost. Když se obrátíš k minulosti, můžeš říct, že existuje minulost – ten čas – a pak tady a teď. Jsou horizontálně uspořádány, příčina a následek. Když se do sebe ponoříme opravdu hluboko, můžeme jít až za příčinu a následek. Můžeme být plni našich příběhů z minulosti a všechny ty informace jsou na fyzické úrovni, na úrovni nervové soustavy, na úrovni mozku, tam to všechno je. A zanechávají otisky v našich emocích, v naší psychice, všude.

P: Cítím, že jsem připoutána ke slovům – je to něco, co mě drží. Jsem zranitelná vůči zraněním. Jak dojít míru, jak se usmířit? Cítím, že je tu někdo, kdo utrpěl zranění a kdo potřebuje vyjádřit, že to není fér.

N: To, kam ti chci pomoct a co chci, abys viděla, je, že ve všech těch věcech, které tě drží a o kterých mluvíš, je něco dokonale čistého, panenského, co nikdy nebylo zraněno, a tam tě vedu. Tam se celou dobu snažím nasměrovat tvou pozornost. To zahojí všechny rány. Mám spoustu vlastností. Býval jsem nesmělý, pyšný, arogantní, a na ničem z toho jsem nepracoval. Ale když jsem se podíval na kořen všech těch problémů, byl tam jen jeden jediný. Dřív jsem tomu kořenu říkal „já“. Když jsem se rozpustil, nebyla tam už žádná arogance, pýcha, nesmělost, nic. Nějak se rozpustil celý můj životní příběh. Kdo jsi bez těch příběhů? Není třeba, abys na to odpovídala, jen se pozorně nalaď na to, co to znamená.

P: Cítím, že je to příliš spojeno s tím, jak i já zraňuji ostatní, na to, abych to mohla nechat být.

N: Můžeš to s těmi ostatními vyřešit?

P: Napadá mě můj manžel, se kterým jsem se rozvedla. Vím, že jsem mu hodně ublížila.

N: Řekla jsi mu to někdy?

P: Ano.

N: Předtím jsi říkala, že máš něco nedořešeného s některými lidmi tady. Vyřeš to s nimi teď, máš příležitost.

Já bych prostě, až skončíme, za těmi lidmi nebo za tím člověkem zašel. Ucítíš velkou úlevu. Jinak to v sobě nosíš – možná kvůli tomu nespíš nebo něco podobného. Uděláš to? Prostě řekni ano nebo ne, je to jednoduché.

P: Chtěla bych, aby to skončilo.

N: Je to na tobě.